Radek se jednou ptal svého přítele, jestli si někdy v životě alespoň na chvilku nepohrával s myšlenkou, že Bůh přece jen může existovat.
„Samozřejmě,“ odpověděl k Radkovu velkému překvapení. „Před léty, když se nám narodilo první dítě, jsem se málem stal věřícím. Když jsem se díval na to miniaturní, ale dokonalé lidské stvoření v postýlce, pozoroval, jak ohýbá ty svoje malinké prstíky a uviděl v jeho očkách první známky toho, že začíná rozeznávat svoje okolí, propadl jsem na několik měsíců myšlence, že nějaký Bůh být musí.“
Struktura lidského těla vede nutně k závěru, že je někdo musel vyprojektovat.
Už jste někdy přemýšleli o tom, co všechno v sobě zahrnuje takový obyčejný akt vidění? Vědci říkají, že i ta nejmodernější kamera je v porovnání s jemným ústrojím oční čočky a rohovky jen dětskou hračkou. Maličké tyčinky a čípky v sítnici mění světlo na elektrochemické impulzy, a to pomocí takových procesů, jaké neumí vyvolat žádná laboratoř na světě. Mozkové buňky pak transformují tyto elektrické impulzy na zázrak vnímání – tedy něco, čemu se zatím i ty nejdokonalejší počítače nedokáží ani přiblížit. Pokaždé, když otevřeme oči, spustí se okamžitě špičková technologie, chemie a třídění informací. Charles Darwin jednou prohlásil, že s myšlenkou na lidské oko a na to, jak může být výsledkem přirozeného výběru, si neví rady. Víte proč? Lidské oko se totiž nemohlo vyvíjet během nějakých dlouhých časových period, protože není-li kompletní, je naprosto nefunkční. Oční čočky, které zaostřují světelné paprsky, jsou k ničemu bez sítnice, která citlivě reaguje na světlo. A toto přijetí světla by nemělo žádný smysl bez nervových vláken, která vzniklé signály přivádějí do mozku. Významné objevy v této oblasti tzv. Neredukovatelné složitosti udělal biochemik Michael Behe, který se zabýval funkcí bičíků a dochází k závěru, že náhoda zde nemá místo.
Plíce i srdce, nervy i svaly, vše plní neuvěřitelně složité úkoly, které jsou závislé na úkolech jiných, stejně neuvěřitelně komplikovaných.
Není divu, když autor knihy Žalmů došel k závěru, že lidské tělo vydává jasné svědectví o svém úžasném Stvořiteli:
„Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom.“ (Žalm 139,14)
Nemusíme chodit daleko, abychom našli Boží „skutky“. Důkazy přímo v našem těle ukazují na nekonečně schopného Projektanta.
Kdybyste si deset stejných mincí označili čísly od jedné do desíti, dali si je do kapsy, pořádně promíchali, a pak po jedné vytahovali, jaká je pravděpodobnost, že se vám to podaří v přesné numerické sekvenci, tedy v řadě od jedné do deseti? Podle matematického zákona počtu pravděpodobností máte šanci jedna ku deseti miliardám.
Nyní uvažujte o tom, jakou šanci má myšlenka, že mozek, srdce, plíce, žaludek, ledviny, cévy, uši, oči a zuby se vyvinuly společně a začaly ihned ve vzájemné závislosti fungovat.
Jaké je nejrozumnější vysvětlení pro dokonalý projekt lidského těla?
„I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby…Tak Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil.“ (1.Mojžíšova 1,26.27)
První muž a žena se nemohli jen tak „přihodit“. Bible říká, že Bůh nás vyprojektoval podle své podoby. On je ta úžasná tvůrčí inteligence, která nás vymyslela a přivedla k existenci.
Svědectví o Bohu se však neomezují pouze na lidské tělo. Nacházíme je v celém vesmíru.
Vyjděte ven z dosahu světel velkoměsta a zadívejte se na noční oblohu. Ten mléčný opar v pozadí zářících hvězd, který nazýváme Mléčná dráha, je ve skutečnosti galaxie, nebo – chcete-li – vesmírný ostrov složený z miliard hořících sluncí podobných tomu našemu. Naše Slunce se svými planetami je vlastně součástí Mléčné dráhy.
A teď se podívejme na skupinu hvězd Andromedy. V teleskopu se objeví jako další galaxie ve tvaru spirály, která je stejně jako naše Mléčná dráha tvořena miliardami gigantických sluncí.
Andromeda je však jen jeden z asi sta miliard podobných vesmírných ostrovů, které jsme schopni zahlédnout našimi teleskopy. Astronomové říkají, že některé z těchto hvězdných ostrovů se pohybují tak, že nepředstavitelnou rychlostí prostupují napříč jeden druhým, aniž by měnily svůj tvar. Jejich pohyb je nějak synchronizovaný. Galaxie v galaxiích zachovávají přesně své dráhy i čas.
Není divu, že podle autora biblických žalmů hvězdy hovoří o slavném Tvůrci:
„Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet.“ (Žalm 19,1-3)
K jakému logickému závěru můžeme dojít pozorováním složité struktury a nesmírné rozlehlosti vesmíru?
„(Bůh) je přede vším a všechno v něm drží pohromadě.“ (Koloským 1,17)
Překlad „Slovo na cestu“ (parafrázovaný překlad Bible) říká: „V něm má všechno svůj začátek i své trvání.“
Celé stvoření vydává srozumitelné svědectví o Bohu, který to všechno naplánoval a všechno stvořil. Od dokonalého rozmístění protonů a elektronů v atomech až po planety na oběžných drahách kolem sluncí, všude nacházíme důkazy o záměru vyšší inteligence, geniálním projektantovi a nekonečném Stvořiteli.
Když nějaký antropolog kopající v písčité půdě narazí na kámen trojúhelníkovitého tvaru, jistě jej bude pozorně zkoumat. Když na něm shledá známky opracování, okamžitě z toho vyvodí, že předmět vyrobil nějaký náš předek. Předmět identifikuje jako špičku šípu, pokusí se určit jeho stáří a podle tvaru pak i konkrétní kmen, ke kterému dotyčný patřil.
Žádný antropolog nebude nikdy tvrdit, že se zde ona špička šípu objevila náhodou. Nikdo se její vznik nepokusí vysvětlit jako výsledek působení blesku, či větru a vody. Každému je naprosto jasné, že ji musel vyrobit člověk.
Když však někteří vědci vykopou fosílie, důkazy o životě v dávné minulosti, docházejí k naprosto jiným závěrům. Nevidí v nich ruku Stvořitele, ale tvrdí, že tato stvoření musela být produktem slepých sil přírody, že se prostě přirozeně vyvinula.
Nalezené zkameněliny živočichů, zvláště ty, které jsou pohřbeny v nejhlubších geologických vrstvách, představují věci nekonečně složitější, než je nějaká špička šípu. Proč z toho tedy jednoduše nevyvodit, že je někdo stvořil? Bible nabízí logickou odpověď na otázku po původu:
„Na počátku stvořil Bůh nebe i zemi.“ (1.Mojžíšova 1,1)
V těchto jednoduchých slovech – „na počátku Bůh“ – nacházíme vysvětlení tajemství života. Celá Bible začíná tím, že je zde Bůh. Již v prvním verši se vlastně mluví o jeho mocném činu stvoření. Dr, Arthur Compon, nositel Nobelovy ceny za fyziku, komentuje tento biblický text takto:
„Pro mne začíná víra uvědoměním si, že to byla vyšší inteligence, která přivedla vesmír k existenci a stvořila člověka. Není pro mne těžké mít takovou víru, neboť je naprosto nesporné, že tam, kde je plán, je i inteligence. Organizovaný, nekonečně rozlehlý vesmír svědčí o pravdivosti onoho nejvznešenějšího výroku všech dob: Na počátku všeho byl Bůh.“
Mnoho významných vědeckých kapacit v minulosti i dnes věří v Boha. Tak například přispěním dvaceti šesti vědců vznikla kniha „Za oponou neznáma“ (Behind the Dim Unknown, New York, G.P.Putnam s Sons). Každý z nich je nejen odborníkem ve svém oboru, ale i věřícím křesťanem. Všichni zde zdůrazňují tu stejnou základní pravdu – Bůh existuje.
Ve slovech „Na počátku Bůh“ nacházíme základ veškerého bytí. Bible se nesnaží Boha dokázat, ona s Jeho existencí prostě počítá. To, že Bůh je, dokazuje jak naše vlastní existence, tak existence věcí kolem nás. Každý následek musí mít svou příčinu. V našem světě je patrný plán, takže zde musí být i projektant. Vše se řídí přírodními zákony, a ty musí mít svého zákonodárce. Všechny věci musely být stvořeny někým, a ten někdo je Bůh.
Dr. Arthur Conklin, profesor biologie na Princetonské universitě, napsal: „Pravděpodobnost náhodného vzniku života je asi taková, jako pravděpodobnost tvrzení, že výbuchem v tiskárně vznikl naučný slovník.“
Ze zkušenosti víme, že nemůžeme vytvořit něco z ničeho. Dokážeme věci stavět, vynalézat, skládat a dávat jim různé funkce, ale s celou svou moudrostí jsme ještě nepřivedli k existenci z ničeho ani ten nejmenší výhonek trávy nebo útlý lístek té nejprostší květiny. Živé pochází jen ze živého.
Kdo tedy udělal všechny ty věci? Kdo jim dal počátek?
Bůh, který vymyslel hvězdnou oblohu a který stvořil vesmír, navazuje osobní kontakt s lidmi. Hluboko do mysli a srdce každého jedince vložil Bůh instinktivní povědomí o své existenci. On je tím „pravým světlem, které svítí každému člověku“. (Jan 1,9)
Bible říká, že náš Stvořitel hledá příležitosti k osobnímu vztahu s každým z nás. Abraham „byl nazván Božím přítelem“ (Jakub 2,23). „Pán mluvil s Mojžíšem…jako člověk mluví se svým přítelem“ (2.Mojžíšova 33,11). A Bůh vstoupí do osobního kontaktu i s tebou a stane se tvým přítelem. Ježíš nabídl těm, kteří ho následovali: „Jste (buďte) mými přáteli“ (Jan 15,14).
Sama lidská existence podporuje myšlenku o osobním Bohu. Každý z nás je osobou a má svoji osobnost. Někde uvnitř cítíme potřebu vyšší moci. Každý z nás, ať ateista nebo věřící, se už potýkal s myšlenkami o Bohu. Co nás odlišuje od zvířat, je naše představivost a rozum, a rovněž schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem. Žádné zvíře si nikdy nepostavilo oltář k uctívání Boha. Kdekoliv však najdete lidi, zjistíte, že něco uctívají. Hluboko v srdci každého člověka je přirozená touha uctívat, „povědomí Boha“.
Znamená to, že Bůh vložil do každého z nás touhu navázat s Ním vztah. Když odpovíme na tento hlas a najdeme Boha, zmizí naše pochybnosti o Jeho existenci a naše potřeba je naplněna.
Během devadesátých let se v Rusku miliony ateistů zřekly ateizmu a obrátily se k Bohu. Universitní profesor z Peterburgu, specialista na astronomii, prohlásil něco, co vyjadřuje zkušenost mnoha obrácených ateistů v bývalém Sovětském svazu:
„Hledal jsem smysl života ve své vědecké práci, ale nenašel nic, oč by se dalo opřít. I moji kolegové cítili tutéž prázdnotu. Když jsem pozoroval ten obrovský vesmír a porovnával to s prázdnotou své vlastní duše, cítil jsem, že zde musí být nějaký smysl. Pak jste mi dal Bibli, já ji začal číst, a vakuum mého života se zaplnilo. Objevil jsem Bibli jako jediný zdroj jistoty pro svou duši. Přijal jsem Ježíše za svého Spasitele a našel opravdový pokoj, bezpečí a spokojenost ve svém životě.“
Křesťan věří v Boha, protože se s Ním setkal a zjistil, že Bůh dokáže naplnit nejhlubší potřeby srdce. Bůh, o jehož existenci se křesťané přesvědčili, nám nabízí novou perspektivu, nový smysl, novou motivaci, nové cíle a novou radost.
Bůh neslibuje život bez problémů a konfliktních situací, ale ujišťuje nás, že nás povede a bude nám pomáhat, když s Ním navážeme osobní vztah. A miliony křesťanů po celém světě dosvědčují, že by se raději vzdali všeho, než by se vrátili zpět k životu bez Boha.
Ten největší div ze všech je skutečnost, že Všemohoucí Bůh, který naplánoval všechno živé a stvořil a udržuje celé galaxie, rovněž touží po osobním vtahu s každým mužem a ženou, chlapcem i dívkou. David nad tím žasl, když napsal:
„Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil, a říkám si: Co je člověk, že na něho pamatuješ?“ (Žalm 8,3.4)
Náš Stvořitel „pamatuje“ na každého z nás. Má o tebe takový zájem, jako bys byl jediným člověkem, kterého stvořil.
V Bibli nám Bůh říká, kým, kdo je a jaký, kdo je.
Jaký vzor Bůh použil pro stvoření muže a ženy?
„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil.“ (1.Mojžíšova 1,27)
Podle Bible jsme stvořeni k Božímu obrazu. Proto s ním můžeme mít osobní vztah. Naše schopnosti myslet a cítit, pamatovat si a mít naději, uvažovat a analyzovat, jsou odvozeny od Boha.
Boží vztah lásky k lidským bytostem pramení z jeho povahy. Není nic, co udělal nebo udělá, co by nebylo motivováno nesobeckou a obětavou láskou.
„Bůh je láska.“ (1.Jan 4,8)
Vztah mezi členy rodiny může posloužit jako příklad, který pomáhá pochopit, jaký je Bůh.
„Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?“ (Malachiáš 2,10)
V Bibli o sobě Bůh opakovaně mluví jako o otci.
Někteří představitelé otcovství dnes jsou však všechno možné, jen ne otcové. Zanedbávají svoje děti, tlučou je a jsou na ně hrubí. Bůh není takový. Je starostlivý, zodpovědný, citlivý otec. Je jako „táta“, který si rád hraje se svými dětmi a vypráví jim příběhy na dobrou noc.
Bůh, náš milující Otec, chce víc než se jen zjevit ve slovech Bible. Dobře ví, že osoba, se kterou žijeme, je pro nás mnohem reálnější než někdo, o němž jen slyšíme nebo si čteme v nějaké knížce. Proto se rozhodl vstoupit do našeho světa jako skutečná, zvláštní bytost.
Bůh sestoupil na naši úroveň, stal se jedním z nás, aby nás mohl učit, jak žít a být šťastnými, a abychom mohli na vlastní oči vidět, jaký Bůh je.
Jak mohl Bůh navštívit náš svět jako člověk?
„(Ježíš) je obrazem neviditelného Boha.“ (Koloským 1,15)
Bůh sestoupil na naši Zem v osobě Ježíše.
Malý chlapec se svým starším bratrem stáli před velkým obrazem jejich otce, který zemřel, když mladší z nich byl ještě miminko.
„Řekni mi,“ povídá ten mladší, „jaký byl táta?“
A ten starší se pokoušel něco o tatínkovi říct. Popsal jeho sílu, řekl, že to byl hodný a také hezký člověk. Byl přátelský a lidé ho měli rádi. K mamince byl vždy pozorný a rád dělal druhým radost.
Přes všechno, co starší bratr řekl, si mladší nedokázal vytvořit takový obrázek o svém otci, který by jej uspokojoval. A on tak moc chtěl vědět jaký otec byl! Nakonec svého bratra přerušil otázkou: „Řekni mi, Petře, byl táta jako ty?“
Starší bratr chvíli přemýšlel a pak řekl: „No, naši přátelé, kteří tatínka dobře znali, říkají, že jsem jeho živý obraz. A dokonce to říká i maminka.“
Tvář malého chlapce se rozzářila: „Tak teď už vím, jaký můj táta byl. Byl přesně jako náš Petr.“
Ježíš přišel na náš svět jako Bůh v lidském těle. Ježíš byl „Syn Boží“ (Marek 15,39) – Bůh viditelný a slyšitelný pro lidské oči a uši. Ježíš sám prohlásil: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (Jan 14,9). Jestliže chceš vědět, jaký je Bůh, podívej se, jak líčí Bible Ježíše.
Když budete číst Ježíšův příběh ve čtyřech evangeliích, prvních čtyřech knihách Nového Zákona, objevíte úchvatný portrét našeho nebeského Otce. Drsní, soběstační rybáři opustili svoje sítě a šli za Kristem, malé děti ho obklopily, aby dostaly jeho požehnání. Dokázal povzbudit i ty nejhorší hříšníky a vyvést z rovnováhy i ty nejsebespravedlivější pokrytce. S tichou samozřejmostí uzdravoval všechny, slepými počínaje a malomocnými konče. Na jeho strohý příkaz „Utiš se!“ se silná bouře okamžitě proměnila v bezvětří, jakoby bylo rozzuřené dítě přivedeno zase k rozumu. Každým svým skutkem Ježíš ukázal, že Bůh je láska. Pochopil a naplnil lidské potřeby tak, jako nikdo před tím a ani potom.
Ježíšova závěrečná a nejslavnější ukázka toho, jaký Bůh je, se odehrála na kříži. Tam zemřel za nás, abychom my sami nemuseli umírat definitivně, bez jakékoliv naděje na nový život.
„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)
Ježíš nezemřel jen proto, aby nám nabídl šťastnější způsob života, ale i proto, aby rozptýlil všechny naše pochybnosti o Boží lásce k nám a umožnil nám žít věčně. Ježíš je jediný Boží Syn. Je jedinečný, jediný svého druhu. Je jedinou bytostí, která je současně plně Bohem i plně člověkem.
Po celé věky lidé přemýšleli, snili a vytvářeli si představy a naděje o Bohu. Spatřovali jeho dílo na obloze a v krásách přírody. Mnozí doufali, že Bůh je dobrý. Pak se to ale stalo, a Ježíš visící na kříži prolomil mlčení věků. Lidé se ocitli Bohu tváří v tvář. A to, co uviděli, předčilo i ty nejtajnější touhy – láska, věčná a nesmrtelná láska – to je On.
Boha můžeš poznat hned teď tak, jak jej zjevuje Ježíš. Takové poznání tě pak zřejmě povede i k velice osobnímu vyznání: „Otče, mám Tě rád.“