• KDO JSME? ODKUD PŘICHÁZÍME? KAM JDEME?
• CO DOKÁŽE VĚDA, A CO UŽ NE?
• MOHOU VĚDA A VÍRA NAJÍT SPOLEČNOU ŘEČ?
Dnes se, milí čtenáři, dostaneme, jak nejdál je to jen možné. Až k samému počátku. Kde jsme se vzali my sami jako lidé a vlastně veškerý život na této Zemi? Většinou nad ním ani nepřemýšlíme a spokojíme se s tím, že na počátku byla polévka užitečných molekul, pak trilobiti, pak dinosauři, pak opice a nakonec my. Stalo se to tak nějak samo od sebe. Zní to až pohádkově, jako nějaké kouzlo. Jenže my jsme moderní lidé a čekáme fakta. Jaká jsou?
Zvu vás tímto na 13dílné zamyšlení nad evolucí a nad inteligentním plánem v jejich nejmodernější podobě. Bude to hodně napínavé. A někdy také docela emotivní. Jde totiž o něco více. To lze vysledovat i z diskuzí, které se o těchto tématech vedou. Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme? To jsou otázky, které běží na pozadí.
.png)
Pokud se jednou změní názor na černé díry, pokud se změní názor na úlohu enzymu XY v našem těle, bude to mít nějaký důsledek pro náš běžný život? Asi jen malý. Kupodivu o představách o původu života se to říci nedá. Vnímáte-li život jen jako pokračování zápasu o přežití a reprodukci, bude takový boj hrát ve vašem životě hlavní roli. Veškeré morální a etické zásady musí totiž ustupovat potřebě přežít a dát vznik další generaci. Tak se lze v oboru zvaném sociobiologie setkat s postojem, že promiskuita je výhodná, protože zvětšuje pravděpodobnost přenosu genů na další generaci. Oproštění se od etiky může leckomu přijít přitažlivé, avšak evoluční myšlení má i stinnou stránku. Co když vy nejste ten silnější, rychlejší a chytřejší než ti kolem vás? Jaký má potom váš život smysl? A má vůbec váš život smysl? Naproti tomu vydáte-li se cestou připuštění existence vyšší moci, která cíleně tvoří a zasahuje do našich životů, smysl života tu musí být. Možná není hned patrný, ale musí tu být. A má ho každý z nás, i ten, kdo se cítí být znevýhodněný oproti ostatním. Musím přiznat, že věřit ve vyšší bytost s sebou nese i určité výzvy — například potřebu porozumět jí a nechat ji zasahovat do našich životů, do mého života. To nám ale může být k dobrému. Je to přece vyšší, vševědoucí bytost, která to snad s námi myslí dobře.
Protože přemýšlení o původu života není možné bez diskutování vědeckých poznatků, musíme ztratit pár slov o vědě. Slovo věda totiž používáme tak často, že mám obavu, jestli máme představu, co obnáší. Pokusím se nás tímto tématem provést maximálně prakticky.
Vědec — to je někdo. Jeden vtip dokonce říká, že američtí vědci zjistili, že lidé věří všemu, co američtí vědci zjistili. Pokud se vám tento vtip nelíbil, protože máte rádi Ameriku, dosaďte si do vtipu libovolný jiný národ. Anebo narážku na jakýkoliv národ úplně vypusťte, ať je to moderně korektní. Pokud se vám vtip nelíbil proto, že zlehčuje výsledky vědy, uklidním vás — nebyl tak míněn. Vtip zazněl čistě a jedině proto, abychom si uvědomili, jak velikou důvěru k vědcům máme. Až tak velikou, že někdy nepřemýšlíme o tom, co tvrdí. Koneckonců i ti vědci jsou jen lidé.
Ten respekt se dá pochopit. Věda ve svém novověkém rozmachu zásadním způsobem změnila a zkvalitnila lidský život. Díky vědě lidé neumírají na mor, choleru, tuberkulózu nebo jiné infekční nemoci. Vlastně toto tvrzení musím kvůli koronavirové pandemii trochu korigovat — lidé umírají, ale výrazně méně. Díky vědě přežívá množství pacientů s nádorovým onemocněním, i když se stále jedná o těžkou diagnózu. Díky vědě můžeme doletět z České republiky na Nový Zéland za jediný den. Díky vědě se můžeme elektronicky spojit s jakýmkoliv místem na zeměkouli. Díky vědě lépe zvládáme domácí práce — máme pračku, sušičku, vysavač — a jsou dokonce čím dál chytřejší… Netvrdím, že nás tyto vymoženosti a vědomosti činí šťastnějšími, ale potenciál život aspoň ulehčit rozhodně mají.
Zůstává však hodně toho, čemu nerozumíme a co neumíme. Místo těžké teorie předkládám skutečnou příhodu. Paleontolog Kurt Wise se jednou procházel po koleji prestižní Harvardské univerzity. Zaklepal na dveře mladíka, který studoval fotosyntézu. Přesně tu fotosyntézu, o které se učíme už na základní škole. „Co na tom chceš studovat? Všechno už je objeveno.“ „Ne, není! Proces fotosyntézy se dohromady skládá asi z pěti set chemických kroků, vlastně ani přesně nevíme, kolik jich je. A my rozumíme jen padesáti. Mým snem je porozumět padesátému prvnímu...“ On a další badatelé z celého světa na tom budou pracovat a možná tím stráví zbytek života! A co další statisíce jiných biochemických kroků v dalších procesech?
Žijeme ve světě, který je mnohem složitější, než abychom ho mohli pochopit. Ale snažíme se. Zkoumáme svět pomocí opakovaných pokusů a pozorování. To opakování je důležité, aby si každý mohl ověřit, jestli si pan vědec nevymýšlí. Už se párkrát stalo, že se přišlo na velký omyl, a někdy dokonce na velký podvod.
V roce 2014 vzrušila odborný svět zpráva, že se mladé japonské vědkyni Haruko Obokata podařilo přeprogramovat dospělé buňky na buňky blížící se svými vlastnostmi embryonálním kmenovým buňkám. To jsou buňky, které jsou na počátku tzv. buněčné diferenciace, tedy procesu, který určuje, jestli vznikne buňka svalová, krevní, nervová atd. Specializované buňky jsou obvykle rovněž schopné se dělit, ale vznikají z nich už jen buňky stejného typu. Pakliže by byla pravda, co tvrdila skupina japonských vědců, otevřela by se tím cesta k výrobě tělních implantátů na míru konkrétního pacienta, a to bez rizika autoimunitní reakce. Prý stačí ponořit buňky na 30 minut do patřičného roztoku. Laboratoře po celém světě započaly s okamžitým ověřováním publikovaných výsledků. Znělo to tak krásně — jenže to nefungovalo. Empirická věda ukázala svou sílu a odhalila omyl. Nebo podvod? Celá věc skončila smutně — sebevraždou vedoucího týmu.
Za jiným příkladem se vrátíme do 16. století a nebude se týkat laboratorních pokusů, ale pozorování přírody. Známý italský učenec Galileo Galilei vyrobil vlastní dalekohled a pohlédl novým způsobem do vesmíru. Mimo mnoha dalšího spatřil vrásčitý povrch Měsíce. Pro nás samozřejmá věc, pro tehdejší dobu revoluce. Vždyť už Aristoteles jasně řekl, že Měsíc patří do sféry nebeských těles, která jsou dokonalá, mají tedy dokonalý tvar koule s dokonale hladkým povrchem a obíhají po dokonalých, tedy kruhových drahách. Není možné, aby povrch Měsíce byl posetý krátery. Jenže ono to možné bylo a každý se mohl přesvědčit. Galileo, který byl také podnikatelem, tentokrát nelitoval peněz a nabízel své dalekohledy zdarma, aby se každý mohl podívat. Je to až k nevíře, že ne všichni tuto nabídku využili. Byli takoví, a nebylo jich málo, kteří se přímo chlubili tím, že by dalekohled nevzali do ruky — vznešená starobylá teorie stačí. Nakonec pravda zvítězila. Měsíc jednoduše a prostě na svém povrchu krátery má a od této chvíle se o tom mohl každý osobně přesvědčit.
Krásnou ilustrací, že představy mohou hodně zaostat za realitou, je mise sondy Voyager 2. Ta jako první v roce 1989 přinesla nové informace o planetě Neptun. Dříve než se tak stalo, jeden časopis požádal vědce-planetology, aby shrnuli svá očekávání, která od této mise mají. Dotazovaní vědci byli obeznámeni s přírodními zákony i s předchozími zjištěními sondy při průletu okolo Jupitera a Saturnu. Když bylo po všem, shoda mezi očekáváním a realitou byla jen 3 % — a to se bavíme o Sluneční soustavě!
Jsou však vědy, které to mají těžší a fungují jinak. Jedná se o vědy, které se zabývají zkoumáním minulosti. Sem patří i kriminalistika. Nemůžeme se vrátit v čase na místo činu a podívat se, jak se vše odehrálo. Úplně bezmocní však také nejsme. Na místě činu jsou totiž stopy, ze kterých se dá často dovodit, co se stalo. I přes rozvoj analýzy DNA a mikroskop zůstanou ale některé případy nedořešené.
Co třeba král David z Bible — existoval vůbec? Není vymyšlený? Ani zde nám žádné experimentování a pozorování v přítomnosti nepomůže. Jsme odkázáni na prameny. Takovým zdrojem informací je i samotná Bible. Moderní archeologie ji jako významný pramen uznává, i když — přirozeně — názor na její náboženské vyznění se mezi badateli liší. Vždy ale tomu tak nebylo. Na konci 19. století nepanovala shoda ani ohledně toho, jestli vůbec někdy existovalo město Ur, z kterého vyšel Abraham, nebo jestli opravdu žili Chetité. Skutečně v té době pro taková tvrzení nebyl jiný doklad než samotná Bible. Ta však byla tehdy jako důvěryhodný historický zdroj zpochybňována. Nakonec ale byly biblické údaje potvrzeny a v tomto případě se vyplatilo věřit v jejich pravost, ačkoliv tehdejší věda tuto víru nemohla nijak potvrdit. O této víře bude později ještě řeč.
Jednu záhadu jsme tedy vyřešili, ale zůstalo tisíc jiných. Takových situací přibývá, čím dále cestujeme do minulosti. Tam, kde existují písemné prameny, je to jednodušší. I když ani tam nemáme úplnou jistotu, jak to bylo. Zachovalé rukopisy mohly být už tehdy falešné, a i kdyby nebyly, rozumíme jim správně? A co když písemný záznam vůbec není? Jihoameričtí Inkové neznali písmo, vše se tradovalo ústně. Co si máme myslet o městě Machu Picchu, nejnavštěvovanější památce Jižní Ameriky? Byl to ženský klášter? Bylo to únikové sídlo pro vládce? Nebo to byl čistě sakrální prostor? A co menhiry, kamenné bloky rozeseté po celém světě? Jsou to místa druidských rituálních obětí? Nebo dávné kalendáře či jen geografické značky? A co ornamenty na plošině Nazca v Peru?
Když jdeme ještě dále do minulosti, zbydou nám nakonec jen kosti a kamení. Nedávno jsem měl možnost zúčastnit se paleontologických vykopávek zaměřených na dinosaury. Nalezené kosti byly velmi vzrušující, jedna věc jim však chyběla. Chyběla jim visačka, kdy a jak vznikly. Jejich původ odhadujeme čistě na základě jevů, které známe, tedy na základě znalosti současných zvířat a toho, co se děje s jejich těly po pohřbení. A tak se stává, že i slovutná muzea občas po několika letech dojdou k názoru, že vystavená kost vlastně patří jinému tvorovi. Podobné je to s krajinou kolem nás. Víme, co dokáže zemětřesení, sopka nebo obyčejná povodeň. Co když však byly výbuchy sopek, dopady meteoritů či zemětřesení mnohem větší než dnes? Co když opravdu byla velká potopa, jak o ní píše Bible? Tak veliká, aby zcela přetvořila Zemi? Můžeme ji vyloučit jen proto, že si ji dnes nedovedeme představit?
.jpg)
Když nad tím tak přemýšlím, čím dál více si uvědomuji, že nakonec každé vědecké zkoumání je ovlivněno představami. Máme objektivní vědecké metody, jenže… Ať jsme při svém zkoumání sebevíc pečliví a systematičtí, vždy může v budoucnu nastat objev, který ty předchozí postaví do jiného světla. Tato skutečnost má pro vědecké bádání zásadní důsledky. Pojmenoval je významný filosof vědy Karl Popper. Vědecké hypotézy nelze definitivně dokázat, lze je pouze vyvrátit. Vlastně i s tím vyvracením to nakonec nemusí být tak definitivní. Vždy totiž může přijít nový objev, který naše předchozí představy zvrátí. Takže člověk může pevně věřit v evoluci, i když jsou mu předneseny pádné argumenty proti ní. Prostě si řekne: časem se to vyřeší. Určitě má na to právo.
Materiál, který právě držíte, milí čtenáři, v rukou, je ovlivněn tím, že autor věří, že svět nevznikl jen tak, ale že za ním stojí inteligence. Na druhou stranu autor udělá maximum, aby co nejméně zaujatě srovnal argumenty pro i proti, pokud možno bez emocí a s pokorou. Druhým mým záměrem je zprostředkovat čtenáři nejnovější pohledy z obou stran, tak jak je přinesla 2. dekáda 21. století. Většina literatury, zejména z pozice inteligentního plánu, která je na českém trhu k dispozici, totiž pochází z doby krátce po roce 2000. Od té doby se však toho ve vědě událo hodně zajímavého.
Zároveň považuji za podstatné říci, k čemu tento materiál neslouží. Nemá za cíl vyprovokovat hádky. Nemá za cíl označit lidi s jiným názorem za hlupáky. Nemá také za cíl postavit vědu proti náboženství. Vždyť koneckonců moderní vědu vybudovali věřící lidé. Jejich víra je učila tomu, že svět má řád a že tento řád se dá poznat, a tedy studovat. Koperník byl dokonce duchovní. Newton hořel stejně jak pro gravitaci, tak pro svou víru. Darwin sám byl také původně duchovní. A nakonec většina vědců dnes také různým způsobem věří a neprovádějí svůj výzkum, aby vyvraceli Boha.
To, že nám přijde spojení víry a vědy podezřelé, je výsledkem změny ve způsobu myšlení za posledních 200 let. Mýtus o náboženství, které brzdí lidský pokrok, vzniká v 2. polovině 19. století a je spojen se jmény J. W. Drapera a A. D. Whita. Od nich například přišla myšlenka, že lidé v dávné minulosti věřili v plochou Zemi. V tomto podhoubí také vznikl mýtus o Galileovi jako o boji církve a pokroku. Moderní autoři jsou spíše toho názoru, že šlo o osobní konflikt tohoto učence s papežem Urbanem VIII. Později převzali štafetu komunističtí ideologové a dnes se činí tzv. noví ateisté, jako jsou biolog Richard Dawkins, filosof Bertrand Russell, fyzik Laurence Krauss a další.
Zkusme se tedy oprostit od jednoduchého škatulkování věda — víra. I tak bude téma, které je před námi, velkou výzvou. Ať už máte představu jakoukoliv, dříve či později narazíte na hranice. Dříve či později budete muset místo „vím“ říci „myslím si“. Je to normální, jen si to obvykle neradi připouštíme. Přijměte prosím pozvání k přemýšlení nad naší přírodou, současnou i minulou. Dozvíte se mnoho zajímavostí, které nám poskytnou podněty přemýšlet i jinak, než jak se obvykle učí ve školách. Při hledání dávné minulosti povoláme na pomoc důležitý pramen — svět kolem nás. Co nám poví o minulosti? Budeme uvažovat, nakolik je evoluční hypotéza pravděpodobným vysvětlením minulosti, a pokud není, proč je tedy tak preferovaná?
Myšlenka evoluce je nerozlučně spjata se jménem Charlese Darwina. I když si teorie vývoje žije od jeho smrti svým vlastním životem, tento muž si samostatnou lekci zaslouží.
GRYGAR, Jiří. Svět vědy a víry, Aldebaran, 2002
KEAS, Michael Newton. Unbelievable, Intercollegiate Studies Institute, 2019
WHITE, Michael. Antikrist Galileo, Academia, 2011
Mgr. Pavel Kostečka, Ph.D, B.Th, vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obory genetika a molekulární biologie (magistersky) a biofyzika (doktorsky). Je zároveň absolventem Teologického semináře Církve adventistů sedmého dne. Zabývá se tématem dialogu vědy a náboženství a hypotézami vzniku života.